MASKIROVKA „PIVO“

kauza-pivoProtože i po několika měsících od kauzy „pivo“ stále mnoho příznivců budějovického hokeje nemá jasno v tom, jak a proč vše proběhlo, kdo za co mohl či nemohl a jaké byly skutečné důvody odchodu Mountfieldu, rozhodl jsem se na základě informací, které mám k dispozici, pokusit se celou story alespoň trochu objasnit.

Nejprve k důvodům odchodu Mountfieldu. Jak to bylo prezentováno si asi všichni pamatují z těch až komicky dramatických tiskových zpráv pánů Schona a Blažka. Viníkem mělo být město a Budvar, kteří dle nich společně zosnovaly téměř komplot s úmyslem škodit hodnému mecenáši budějovického hokeje soudruhu Drbohlavovi.

Skutečnost je ovšem jiná. Existuje řada indicií a informací o tom, že rozhodnutí odejít z Č. Budějovic bylo učiněno mnohem dříve a bylo pečlivě naplánováno, včetně správně načasovaných termínů jednotlivých kroků. Tyto informace jsou ovšem nedoložitelné, resp. zdroje chtějí zůstat v anonymitě. Vzhledem k tomu, co jsou soudruzi Drbohlav a spol zač, se tomu nelze divit.

Co bylo skutečným důvodem odchodu Mountfieldu se můžeme jen dohadovat. Dle mého názoru je to mix několika skutečností. Mountfield tu nikdy nebyl dostatečně vyzdvihován, chválen a veleben. Jistě, mohli si za to hlavně sami, protože si  hráli na to, že umí řídit hokej (Bokroš, Duda, atd atd…) a veřejnosti vytrvale lhali, jak se naučili ve své mateřské KSČ. Dalším důvodem je (nutno přiznat) minimální podpora hokeje ze strany města. Ponechme stranou, zda se města mají z veřejných rozpočtů na financování profesionálních a soukromých sportovních subjektů podílet. To je věc názoru a téma na širokou polemiku, která by si zasloužila vlastní článek, třeba s názvem „Chléb a hry“. Faktem je, že ve srovnání s mnoha jinými městy je podpora města v Českých Budějovicích – městě sportu, velmi, velmi slabá. Soudruzi tedy zřejmě rozhodli, že marketingový potenciál jejich působení v ČB je již vytěžen a že je na čase zvednout kotvy. A udělali to ve velkém stylu. Téměř každý den bylo slovo Mountfield skloňováno v médích. Parádní reklama a zadarmo. A na konci otevřená náruč radnice a fanoušků v Mechově.

Coura byla manželovi nevěrná, kurvila se s kdekým, lhala jak hubu otevřela a při rozvodu ho okradla o všechno, bylo jí fuk co se stane s dětmi. Leč nový nápadník věří, že nyní bude hodnou a milující manželkou, která mu bude chodit se džbánkem pro pivo kdykoli si vzpomene. Svatá prostoto… 🙂

Proč ale ona zdánlivě spletitá kauza pivo? Jde o hru, která je stará, mnohokrát v dávné i nedávné minulosti vyzkoušná a stále fungující. Dovolte odbočku k jednomu klasickému příkladu z historie:
Když hodlal Hitler napadnout Polsko, nechtěl být před celým světem tím zjevným agresorem, který bezdůvodně rozpoutá dobyvačnou válku. Takže nám později nechvalně známý Reinhard Heydrich, coby tehdejší šéf RSHA (Hlavní říšský bezpečnostní úřad) dostal za úkol vymyslet záminku, která by útok proti Polsku ospravedlnila. A tak bylo zinscenováno přepadení radiostanice v příhraničním městečku Gliwice. Akci provedlo speciální komando SD převlečené do polských „uniforem“, které posléze odvysílalo předem připravený text, který měl přesvědčit veřejnost, že jde o nepřátelskou akci Polska proti Německu. Celá akce se nakonec tak úplně nezdařila (stejně jako jiná maskirovka s názvem „pivo“ v podání Drbohlavova muže na černou práci, známého milovníka Muflonů Mirka zvaného Krásný, o více než půstoletí později). Ale záminka byla veřejnosti předhozena, kdo nechtěl pátrat po skutečnosti, snadno uvěřil. Pokud by se někdo chtěl o této historické údálosti dozvědět více, může např. zde.

Ale zpět k tématu. V červnu 2013 tedy začal seriál pohádek o zlém drakovi Bočkovi a jeskyni zla na adrese nám. Přemysla Otakara II. č. 1, 2.  V naší hokejové story to bylo umocněno mediální silou Mountfieldu, který má, coby jeden z nejvýznačnějších inzerentů, v mnoha tištěných i internetových periodikách dveře otevřené dokořán. Na tu smršť tendenčních a jednostranných článků si ještě dobře pamatujeme…

Takže zdánliví viníci byli veřejnosti předhozeni a akce „Kulový blesk“ aneb největší stěhování v dějinách českého hokeje, mohla začít. Načasování bylo z pohledu Mountfieldu dokonalé. Zajistilo jim to, že tato v reálu krádež za bílého dne byla v podstatě z pohledu ČSLH i českého práva v pořádku. Zajistilo jim silnou pozici při vyjednávání o prodeji hradecké prvoligové licence a podstatné části kádru Lvů. A zajistilo jim zároveň devastující účinky na budějovický hokej. Drozdík je kromě jiného ptáček mstivý a tak nestačilo „jen“ zmizet s licencí. „…neměli jste mě tu rádi, nevážili jste si mě, tak tady máte přes držku…“

Moutfiled držel v rukou všechna esa. Měl uzavřenou smlouvu s občanským sdružením, na dobu neurčitou, kterou lze vypovědět pouze jedenkrát za rok (jen k 1.4. kalendářního roku). Měl podepsané platné hráčské smlouvy s kompletním kádrem z uplynulé sezóny s jedinou výjimkou – Alešem Kotalíkem. A hlavně měl prohlášení, registrované na ČSLH, podle kterého je oprávněn pro soutěžní sezónu 2013/2014 činit za oba subjekty, vystupující pod registračním číslem 30101, rozhodnutí ve vztahu k hokejovým subjektům, je držitelem platné extraligové licence a je rovněž držitelem hráčských práv na všechny hráče s platnou smlouvou.

Jak je to možné? Historicky, z dob, kdy za minulého režimu byly všechny kluby nikoli profesionální a soukromé subjekty, ale sportovní organizace zřizované a ovládané státem (resp. tehdejšími Národními výbory jednotlivých měst), jsou členy ČSLH ve většině případů ne subjekty hrající v profesionálních soutěžích, ale občanská sdružení, která vznikla určitou neoficiální „transformací“ z původních klubů. Tato občanská sdružení vlastní registrační číslo, pod kterým všechny týmy v tom kterém klubu hrají. Tato občanská sdružení zároveň  většinou vlastní hráčská práva a tak jako tomu bylo u nás, provozují mládežnický hokej. Zdánlivě tedy vše v pořádku a pod kontrolou. Ovšem pouze zdánlivě.

V čem je tedy háček? Oba subjekty hrály pod jedním registračním číslem. Je to tak u většiny klubů v extralize a mimo jiné to usnadňuje pendlování juniorů mezi áčkem a juniorkou, případně farmou. V případě, že 2 subjekty ze stejného města hrají pod jedním registračním číslem, vyžaduje ČSLH písemnou deklaraci, ve které je stanoveno, kdo je pro konkrétní sezónu oprávněn za oba subjekty rozhodovat a kdo pro toto období drží hráčská práva a vlastní licenci.

Na základě smlouvy mezi o.s. a Mountfieldem ČB byl subjektem, který je takto oprávněn rozhodovat a drží hráčská práva stanoven pro sezónu 2013/2014 Mountfield ČB. A přes to bohužel do 30.4. 2014 takříkajíc nejede vlak. A právě na základě tohoto ustanovení převedl Mountfield ČB zmíněná práva i extraligovou licenci Mountfieldu HK. O.s. tvrdí, že s tím defacto nemohli nic dělat a podle převládajícího právního náhledu mají pravdu. Otázkou je, jak by k tomu přistoupil svaz, kdyby o.s. to rozdělení v podstatě neodsouhlasilo a kdyby naopak na svazu jasně deklarovali, že jsou proti. Precedens z minulosti k tomu neexistuje a tak není zcela jasné, jak by k tomu svaz přistoupil. Je pravděpodobné, že by to nakonec dopadlo stejně. Minimálně by si ale o.s. zachovalo tvář.

K samotnému převodu:  Smlouva o spolupráci kromě jiného stanovuje, že pokud Mountfield ČB prodá hráče, na kterého do té doby vlastnilo práva o.s., dalšímu subjektu, náleží o.s. 50% z přestupové částky při přestupu v rámci extraligy a 30% při prodeji hráče do zahraničí (odchody do NHL smlouva neupravuje neboť smlouva mezi ČSLH a NHL o odstupném za hráče odcházející do NHL v té době neplatila). To je zdánlivě v pořádku. Problém je, že smlouva nestanovuje, z jaké částky je onen podíl stanoven. Nikdo (bohužel) nepředpokládal, že by Mountfield provedl to co provedl a tedy defacto prodal hráčská práva sám sobě. A tak ve smlouvě není zakotveno, že onen podíl by měl být stanovován minimálně z tabulkové hodnoty hráče. Tohle je očividná chyba právnika a víceprezidenta o.s. Smejkala, který ji (nutno přiznat) na jednání s fanklubem sám přiznal. Je otázkou, zda mu to lze klást za vinu. Není jisté, zda by jiný právník na toto myslel a předjímal, jak to může skončit. Tím se dostáváme k oné mnohými médii zveřejněné částce 5.000 Kč za každého hráče. Tato hodnota byla stanovena pouze kvůli tomu, aby Mountfield musel za ten prodej zaplatit o.s. pouze polovinu této částky, tedy 2.500 Kč za hráče.

Podle dostupných informací nakonec nebyla zmíněná hráčská práva prodána ani za oněch symbolických 5.000 Kč, ale byla Mountfieldem ČB postoupena Mountfieldu HK bezúplatně…

Takže suma sumárum – Mountfield „prodal“ hráče sám sobě, stejně jako si převedl licenci z jedné organizace na druhou. Souhlas o.s. k tomu (jak jsme si vysvětlili výše) nepotřeboval.  Kmoníček v odpovědi na dotaz na webu HK uvádí, že Mountfiled dotoval o.s. sedmimístnými částkami ročně. To je a (jak je u soudruhů zvykem) zároveň není pravda. Významná část se totiž v rámci účetních operací vracela do rozpočtu Mountfieldu, takže ta reálná podpora byla podle dostupných informací o řád nižší.

Je také otázkou, zda by v případě, pokud by zmíněná díra ve smlouvě mezi o.s. a Mountfieldem ČB byla bývala ošetřena, dopadla celá záležitost jinak. Dovedu si představit, že by se i v takovém případě o.s. těch 50% za prodej hráčů nedočkalo, protože by likvidátor Mirek poslal společnost Mountfield ČB a.s. do insolvence. S ohledem na to, že kvůli „daňovým optimalizacím“ byla zmíněná akciovka každoročně v červených číslech (podle poslední dostupné uzávěrky byla kumulovaná účetní ztráta klubu  k 30. 4. 2012 více než 70 miliónů korun) by to pravděpodobně nebyl problém.

Vítězem celé kauzy jsou nepochybně Drbohlav se Schonem. Převedli si licenci, hráče, odvezli si multimediální kostku i veškeré vybavení. Mediálně neutrpěli velké šrámy, získali tučný příspěvek od radnice v Mechově a ještě nám díky zákulisním praktikám nakonec skrze Casku draze prodali prvoligovou licenci, včetně nepotřebných hráčů Lvů, které by jinak museli platit. A jako bonus pro mstivého Váňu tu v podstatě znemožnili letní přípravu a včasnou tvorbu nového týmu.

Chce se vám stejně jako autorovi tohoto článku zvracet? Tak vězte, že to ještě pořád není všechno. Mountfieldovský scénář téhle maskírovky s názvem „pivo“ zahrnoval ještě víc. Byly přichystány smlouvy o spolupráci (terminus technicus, který soudruzi z PZO nepřekvapivě dobře znají…), které by z nás na dlouhé roky učinili nikoli farmu, ale naprosté vazaly Mountfieldu. Na chodu farmy se nadřazené kluby obvykle finančně podílí. Tady to mělo být zadarmo. Smlouvy, ve kterých lze nalézt skvostné termíny jako „tuto smlouvu nelze vypovědět“, smlouvy, které zakotvovaly povinnost dodávat do HK zdarma pravidelně nejlepší juniory a další podobné pro budějovický hokej vražedné klauzule.

I díky postoji fanklubu a tlaku veřejnosti  i města nakonec tyto smlouvy naštěstí podepsány nebyly. Zástupci občanského sdružení i Caska s J. Brabcem dnes svorně tvrdí, že by v navrženém znění tyto smlouvy, které měly ukotvit budoucí (na věčné časy?) spolupráci mezi Mountfieldem HK, o.s. HC Č. Budějovice a Caskovým Motorem, v žádném případě nepodepsali. Možná ne, ale ruku do ohně bych za to nedal…

Není záměrem autora někoho pranýřovat, či soudit. Jaké byly skutečné pohnutky a záměry Casky s Brabcem, či některých členů správní rady o.s., ví asi jen oni sami. Autor by rád věřil, že jednali v dobré víře.

Ačkoli v srdcích většiny hokejových fanoušků Motoru zůstanou už navěky jizvy, pocit křivdy a také prázdné místo po „ukradeném“ týmu a oblíbených hráčích, je dle mého názoru načase udělat tlustou čáru a onu kauzu „pivo“ definitivně uzavřít. Přeji všem fanouškům ať už jsou odkudkoli, dokonce i těm hradeckým, aby se nikdy nemuseli ocitnout v situaci, do jaké nás v létě 2013 potopila firma Mountfield.

Říká se, že na každý prase se vaří voda. I ten Heydrich nakonec dostal co si zasloužil. Přál bych si slyšet, jak to zasyčí…

Motor olé!